http://richard_kliment.wbs.cz
|
Stezkou ouzkou
- text k výstavě fotek a obrazů ve výstavní síni Vinum Missae /4. 8. - 2.9. 2011, Havlíčkův Brod/
- část výstavy reprízována v literární kavarné Jiný Kafe Jiný Kafe /listopad 2011, Táboritská 9, Praha 3/
„Marně jsem jí vykládal své básnické plány, nechápala nic, je to husa. Chtěla odejít a když vstala a já spatřil její mordyjánskou prdel, šel jsem za ní. Pical jsem jí vstoje pozadu, ale opět to nebylo ono. Pořád jsem myslel na Palackého a na tu svou báseň. Pojmenuju ji Máj." /K. H. Mácha - Deník/
Roku 2010 bylo při mnoha příležitostech připomínáno 200. výročí narození básníka Karla Hynka Máchy. V rámci projektu Svazu českých fotografů jsem se zúčastnil workshopu „Po stopách K. H. Máchy“, jehož výstupem byly výstavy a katalog, na kterém jsem se podílel i textovým doprovodem. Bylo to pro mě zajímavé také z toho důvodu, že garantem projektu byl můj profesor z katedry estetiky doc.PhDr. Dušan Prokop, autor knihy o Máchově Máji. Při studiu materiálů jsem nashromáždil poznatky a nové interpretace, které jsem se rozhodl využít na výstavě v Havlíčkově Brodě. Jsou možná šokující, ale básník Mácha je ve skutečnosti daleko lepší, než jeho čítanková vykastrovaná verze.
Název výstavy odkazuje k Máchově básni. Zasvěcenějším Máchovým čtenářům by ale stejně dobře mohly přijít na mysl pasáže z jeho šifrovaného intimního deníku. Deník byl dešifrován už v roce 1884 Jakubem Arbesem, ale oficiálně byl vydán až roku 1991 v surrealistickém časopise Analogon. Ve zmiňovaných pasážích deníku se Mácha věnuje své fascinaci análním pohlavním stykem. Podle svých zápisků se při aktu choval neobyčejně brutálně. I to byl důvod, proč byly deníky později cenzurovány. Proto se pohoršovali všichni ti dobří lidé. Podrobným studiem ale dojdeme k zajímavému zjištění. Anální styk nebyl často důsledně realizován /nedošlo k úplné penetraci/. Přestože podle popisu vedlejších bizardních a násilných okolnosti si Mácha mohl s Lori dělat co ho napadlo... Tedy - Mácha se ve skutečnosti nechoval zdaleka tak brutálně, jak líčí ve svém literárním experimentu. A tím je také dána odpověď na otázku - do jaké míry jsou jeho deníky zápisem reality, a co je fikce.
„Zachtělo se mi díry souženější. Bála se, že chci hluboko. Křičela, abych přestal. „Es tut weh. Jesuskote.“ ... až z ní krev tekla ... Nakonec jsem jí pical ještě sedmnáckrát.“ /K. H. Mácha – Deník/
Jeho fantazie nejsou sexuálním sadismem, ale existenciálním experimentem. Co se stane, překročíme-li určitou hranici? Existuje cesta zpět? Je možné vymanit se ze sledu událostí? Svědomí – rouška noci, zakrývá ČIN. Básník věří svým pocitům.
„Vlastně jest každý člověk i uprostřed největšího davu osamělý, poněvadž každý jen rozumí sobě. Co mimo něho jest, jen jej k tomu vede, že sám sobě rozumí. ... Za horami vycházelo slunce vzdálených světů; - naše zapadlo.“
/K. H. Mácha – Deník/
 Máchovo zaujetí temnou stránkou lidské osobnosti může vycházet z jeho pocitu vyloučenosti. Už jako chlapec se vymykal i svým zjevem, nejen nadáním. Tmavý hošík mezi světlými německými a českými dětmi. Poznamenaný na obličeji jizvou po úraze /ze svého na stranu křivého nosu si dělal legraci i v dospělosti/. Ale měl něco, co mohlo naplňovat jeho vnitřní svět. Když s rodiči bydlel na Karlově náměstí, slýchal legendy o monumentální kapli, která na náměstí do r. 1789 stála, a ve které kdysi nechával Karel IV. vystavovat vzácné ostatky svatých a císařské korunovační klenoty. Zašlá sláva... Podle pověstí je pod náměstím rozsáhlé podzemí, ve kterém se scházela tajná bratrstva. Představte si, že část té dávné slávy se dotýká i Vás. Že ve Vás žije! Třeba jste skrytým potomkem slavného královského rodu Přemyslovců... Jestli se mladý Mácha někdy při návštěvě Katedrály na Pražském hradě, vybudované Karlem IV., podíval na obraz s tváří knížete sv. Václava, jistě mu zabušilo srdce... Rodová podoba? Úzká tvář, tmavé vlasy... V nedokončeném románu Kat je ústřední postavou právě takový potomek - krále Václava III. Posledního z rodu Přemyslovců... A svádí krutou vnitřní bitvu se svým osudem. Se svým hypotetickým nárokem na trůn. I tvář tohoto kata můžeme v Katedrále nalézt. Na obraze, na kterém král Václav IV. vydává katovi kněze Jana Nepomuckého. Oba obrazy visely v Máchových časech vedle sebe. Čteme-li popisy vzhledu Máchových hrdinů, máme před sebou nejen Máchův autobiografický portrét, ale také portrét Kata.
 Kat  kníže Václav Může nás někdo pochopit? Má někdo moc odpustit nám?
„Co ti prospěje tím býti, co ti to přinese, nežli myšlenku, že tím jseš?“ /K. H. Mácha – Deník/
„To jest, co mi o žití se snilo? To sliboval dětinský můj věk? Věčné nic, v tvůj se vrhnu klín.“
/K. H. Mácha – Těžkomyslnost/
fotografie z workshopu Svazu českých fotografů
- Po Stopách Karla Hynka Máchy
vernisáž výstavy: 15. 12. 2010 od 18. hod v galerii SČF
Poutník a jeho cesty…
Proč poutník putuje. Má pouť nějaký cíl?
Je stezkou zážitků proměny? /Jako ji prožívají ti, kteří kráčí po cestě svatého Jakuba…/
Mystická cesta končí smrtí a Novým životem.
Nebo je to pouť básnická, která nekončí, protože dobrat se trvalé proměny, uspokojení - v tomto životě - nelze.
/A nelze ani spočinout na jediném místě…/
Co je smyslem života?
Mácha nebuduje filosofický systém, ale na své básnické pouti se ptá:
„Pokud mi byla dána touha, proč ji nemohu – na tomto světě – uspokojit. Trpím-li, proč, když ne svou vinou… Dá mi odpověď nějaký jiný svět? Jiný život? Kdo ví?!“
Máchova existenciální krize se projevila motivem marné lásky.
Jeho touha potkat – a vlastnit – ideální bytost, vyhrocená v literatuře i v reálném životě do extrému, nás přivádí k Máchově potřebě sdílet… Spoluprožívat skutečnost. Překonat osamělost, probuzenou jeho senzibilitou.
„Kdo vysvětlí hluboký ten bol v srdci lidském, kdy osamělý opozdil se člověk ve krajině krásné? Země pro touhu naší dosti ouzká jest. Cítím, že tímto světem opovrhuji - jiného neočekávaje. Aniž mně jest k útěše, že jsem blázen. Snad spaní je život ten, jenž žiji teď. Dalekáť cesta má, marné volání!“
/text k výstavě a katalog/
 Morový sloup v Litoměřicích
 „Kdo vysvětlí hluboký ten bol, probuzený pozdním večerem v srdci lidském, kdy osamělý opozdil se člověk ve krajině krásné? – Jest to žel vědomí, že se vrátí krásný večer ten – a bude čas, kdy jej oko naše více neuhlídá.“
/Klášter Sázavský/
 Kokořínský důl
  „Poutník smutně hleděl ve tmavý průchod. Ještě jednou chtěl se ohlédnout k růžobarevným červánkům. Než moc neznámá táhla jej za sebou v neznámou zemi stezkou neznámou.“
/Krkonošská pouť/
 Bezděz
 Máchovo jezero
  Pohled z Radobylu /Litoměřice/
 „Co vidíš v tom dobrého, že se ti země, která pro touhu naší dosti ouzká jest, ještě úžší býti zdá?“
„Může však býti, že tou měrou, kterou bude zacházeti svět smyslný, tou měrou vyhasnou Ideálové tvoji.“
„Však mě jest nejbolestněji, an cítím, že tímto světem opovrhuji - jiného neočekávaje: Aniž mně jest k útěše, že jsem blázen .“
/Rozbroj světů/
Středohoří u Radobylu
 „Darmo se nám vyhýbáš, povětří za tebou se táhnoucí nás za tebou nutí: zůstaň státi, a nejlehčí vítr zažene nás, stíny, po vrchu okolo tebe.“
/Krkonošská pouť/
Strašný lesů pán /Litoměřice/
 To on, to on! Ten jeho plášť!
Ty péra, kvítí...
To strašnýť lesů pán!
Tak lidem ode všech voláno bylo stran.
Volně jde nešťastný – upřený v zemi zrak.
Z městečka zvonku hlas. Množství se modlí zaň.
/Máj/
Mělník
 Bezděz Máchovo jezero Kokořínský důl
  
|
